Naše pravé Já, Autenticita, vnitřní Svoboda, Celistvost

Pokud jsme se odmala setkávali s tím, že nám naši nejbližší říkali či jiným způsobem dávali najevo, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme, že jsme jiní, že vybočujeme z toho, co společnost přijala jako "normální", pokud jsme byli vtahováni do takových vzorců myšlení, chování a jednání, které jsou pro společnost "správné", mohli jsme se snadno dostat na cestu, po níž určitou dobu svého života kráčíme odvedení sami od sebe, od své autentičnosti, pravého Já, vnitřně nesvobodní, v popírání některých svých částí. Abychom byli společností přijímáni a mohli v ní nějak fungovat, začali jsme se naciťovat na druhé a vnímat jejich reakce na naše chování a jednání, na vyjadřování nás samotných, začali jsme se naciťovat na to, co se od nás očekává a postupně se tak odchylovali od toho, kým ve skutečnosti jsme. Jak dlouho po této cestě kráčíme, však do jisté míry určujeme my sami – svým uvědoměním si toho, co se nám v životě děje a proč, tedy, co se nám to snaží říct. Tehdy máme možnost se postupnými kroky napojit zase zpět na tu cestu, jež je stvořena právě pro nás a právě pro tento náš život.

Čím více jsme bdělí a uvědomělí, tím více vnímáme, co nám naše duše a tělo sdělují, spatřujeme souvislosti v tom, co se nám děje, vnímáme, jaké lidi a okolnosti si do života přitahujeme. Spatřujeme to, co jsme v sobě vlivem vnitřních zranění uzamkli a co je potřeba ze Tmy vynést na Světlo, aby se nám to v životě již neopakovalo. Jsme schopni vnímat to zrcadlo, kterým nám vnější svět ukazuje, co máme uvnitř sebe.

Jestliže jsme o sobě přijali iluze, že nejsme dost dobří právě takoví, jací jsme, přitahujeme si (nevědomě) do života takové lidi a okolnosti, které nám mají poukázat na podstatu toho, co u sebe nepřijímáme, toho, co jsme od sebe oddělili, v domnění, že tohle není "správné a vhodné" pro to, abychom mohli ve společnosti fungovat.

Jestliže například odmala potřebujeme na vše svůj prostor, čas a napojení v přítomnosti, ale pro druhé jsme byli označováni jako "pomalí" a my jsme si k této části naší osobnosti vytvořili negativní postoj, odmítali se tak, cítili jsme se frustrováni, protože jsme tím vybočovali "z normálu", pak si do života snadno přitáhneme lidi, kteří jsou rychlí (ale třeba roztěkaní) a mají nás dostat do toho nepříjemného pocitu, kdy si připadáme jako outsideři a za svou "pomalost", a tedy za sebe, se stydíme.

Pokud však přijmeme tuto svou "slabou" stránku a začneme konat tak, jak je to v naprostém souladu s námi, tedy, jdeme si svým tempem a vysíláme k sobě Lásku, že právě takto jsme to my, zjistíme, že svým "pomalým" přístupem, respektive konáním v klidu a napojení na to, co právě děláme, odvádíme úplně stejný kus práce, jako ten, kdo je rychlý, neboť jeho roztěkanost ho odvádí od lepších výsledků.

Zkrátka, nikdo není pomalejší, nikdo není lepší ani horší, jsme pouze rozdílní, a právě svou rozdílností se doplňujeme a tvoříme svět. Všichni jsme tedy v pořádku právě takoví, jací jsme.

Jakmile sklouzneme a máme tendenci kohokoli napodobovat a snažit se chovat jinak, než jak je nám přirozené, a měnit tak podstatu toho, kým jsme, zjistíme, že nám to bere energii a že k nám i tělo promlouvá určitými signály (bolest hlavy, stažené břicho - energetické centrum solaru plexu, kde sídlí naše vnitřní Síla, schopnost se rozhodovat a další projevy těla).

Někdy je přímo nutné se za sebe postavit, říct "dost" a dát světu na vědomí, jak to mám PRÁVĚ JÁ, zvláště v případě, kdy nás kdokoli druhý nepřijímá v naší přirozenosti a snaží se, abychom se mu přizpůsobili. A to je to, čemu se lidé vyhýbají. Ve společnosti je zažité, že za zády všichni říkají vše, ale z očí do očí konkrétní osobě své vyjádření sdělit neumí – protože je to nepříjemné, protože je člověk konfrontován sám se sebou, se svou slabostí, že se má postavit do své síly a vystoupit sám za sebe, vyjádřit své vnímání situace, své pocity a emoce, otevřít se, postavit se sám za sebe a někdy tím i vystoupit z davu. Ale to je náš úkol, to musíme udělat my sami. Nikdo jiný za nás toto "neodpracuje". Pokud to však dokážeme, velmi brzy pocítíme svou vnitřní Sílu. Tím, že jsme sami za sebe vystoupili a tím, že jsme svým jednáním nastavili druhým hranice toho, jak se k nám mají chovat. A co víc, mnohdy zjistíme, že "neblahé" jednání druhých vychází z jejich vlastního strachu, neboť oni se za sebe právě postavit nedokázali a sami jsou ve svém životě nespokojení.

Pokud se tedy setkáváme s někým, z jehož strany pociťujeme jakýkoli tlak na nás samé, poděkujme mu, protože nám do života přišel pomoct. Přišel nám ukázat to, co jsme sami u sebe neměli přijaté a jakou svoji "slabou" stránku jsme potlačovali. Přišel nám pomoct, abychom se navrátili sami k sobě.

Pokud toto pochopíme, vystoupíme z karmického opakujícího se cyklu. Už nebudeme potřebovat, abychom si (nevědomě) přitahovali lidi na podobné "bázi" těm dosavadním, kteří nám o nás samých přišli ukázat to, co jsme u sebe nepřijímali. Svůj úkol jsme pochopili, zkouškou jsme zdárně prošli.

Na nikoho se tedy nehněvejme, neboť si sem všichni chodíme vzájemně pomáhat. A i když je to mnohdy nepříjemný a bolestivý proces, rozhodně stojí za to, protože nám pomáhá dostat se zpět k sobě, přijmout své "slabé" stránky, plně se sám se sebou propojit, přijmout se ve své celistvosti a žít a prožívat PRÁVĚ SÁM SEBE ve vnitřní Svobodě a lásce k sobě.

Právě takoví, jací jsme, nás Bůh stvořil a právě svou nedokonalostí jsme dokonalí a jedineční.

"Já nejsem Ty a Ty nejsi Já. Já jsem jedinečný právě svou individualitou a děkuji, že nikdo není a nemůže být jako Já."

S láskou k sobě mé nitro.

S láskou

Jana Vaňková